Vesuv a Pompeje

9. července 2013 v 10:58 | Eva Nováková/Natas |  Fotografie

Fotokoláž, kterou jsem si pro Vás připravila z cest, ukazuje malost člověka, na povrch vyplouvá patos pomyslného vrcholu, na kterém neoprávněné stojíme, hra s Darwinovou teorií. Stále sami sebe přesvědčujeme, že není nic, co bychom nedokázali a to i přesto, že se nám do cesty staví přírodní zákony, bereme je jako nepřízeň osudu, namísto holého faktu, že tudy cesta nevede. Je to jako postavit si dům v bývalém korytě řeky a myslet si, že až zaprší, řeka obteče stavení a vyhne se nám. Mnohem směšnější jsou snahy postavit se proti toku času a snažit se ošálit projevy stáří.

Vesus je spící sopka, ale stále činná. Kdysi dávno pod lávou a sopečným popelem z jejího jícnu uhynul nespočet lidí, vyspělá civilizace, která nebrala varovné signály vážně. Dnes se můžete procházet po rozvalinách toho města, Pompeje se jmenuje, jak krásně zní, dosud to město spí a už se neprobere. Něco z minulosti na Vás při procházení dosud stojích domů dýchne. Možná je to tou keramikou, sochami, freskami, světlem, které proniká škvírami nebo vzduchem nasyceným pylem květů, že se cítíte být nesví, možná Vás začne mrazit. Volání z dávné minulosti? Nepopsatelný pocit je ještě více umocněn stojíte-li na samotném vrcholu sopky. Výhled do okolí Vám Vesuv neposkytne, hledět smíte jen do jícnu. Ztuhlá láva a odlamující se kousky na ní sedí jako špunt. Jste si jisti, že hodnoty, které uznáváte, jsou správné? Příspěvky pište ZDE. (klikni na "zde", otevře se nové okno "Fair book", kam můžeš vepsat komentář).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama