Prosinec 2012

TT - Štědrý den - v obrazech II.

27. prosince 2012 v 17:23 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Chybí nám nejen "štědrost", ale také trocha fantazie, která by v čase svátečním neměla v našich srdcích chybět. Fantazíruji. Dovolte mi, abych Vám představila "Štědrý den". Je to postarší pán v letech, s kloboučkem zdobeným červenou stuhou a jasně zeleným kabátkem s našitými perníčky a všemi druhy cukroví. Má rád sladké. Je světlem, kterým svítí do každého obydlí a každé duše člověčí. Zjevuje se s první sněhovou vločkou.
Snadno jej přehlédneš, nenosí okázalý šat, po kapsách nenajdeš zlata ani šperku. Auta nemá ani jiného povozu. Světem se toulá v čase adventním a svoji pouť završuje 24. prosince, kdy zhasne poslední svíce na adventním věnci.
Je duchem tohoto dne, oplývá štědrostí, neboť všem naděluje rovným dílem, jak si každý zaslouží. Rok od roku je mrzutější a tak naděluje méně. Šetří si svůj kouzelný prášek, kterým sype víčka spáčů, aby Vánoce byly veselejší. Otvírá jím nejen oči, ale také mnohá srdce, abychom viděli tu skutečnou krásu ne pozlátko, kterého se nám před dávnými časy zachtělo. Navrací nám svým pohledem ztracené, námi zapomenuté hodnoty.
Sáček s kouzelným práškem je bezedný, ale trpělivost Štědrého dne nikoliv a proto je rok od roku zachmuřenějším, smutní. Stačí jedno dobré slovo, úsměv, pohlazení … Příští rok přijde zas, až nastane jeho čas. Buďte připravení.


TT - Štědrý den - v obrazech I.

26. prosince 2012 v 12:22 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Je "Štědrý den" skutečně štědrým? Nejde pouze o přežitek? Marně jsem hledala "štědrost" ve vyhledávačích, pod slovem štědrý se na všechny možné způsoby píše jen o jednom dni v roce, ale ona štědrost se kamsi schovala nebo ztratila.
Štědrý den vidím jako možnost udělat šťastným druhého, bez pozlátek tím, že jste. Společná chvíle a úsměv toho druhého je totiž k nezaplacení. Teplo druhého člověka, když mu otevřete náruč, je nad všechny dary světa. Stále dokola se mě ptají "Co si dostala pod stromeček?" Nikdo se mě však nezeptal, jak jsem trávila "Štědrý den", dny před a po. Kde a s kým jsem byla? Co zajímavého jsem viděla, komu všemu jsem udělala radost?
Ptám se, jak štědří jste letos byli? Komu jste nadělili úsměv, koho jste rozesmáli nebo objali? Řekli jste vůbec někomu o "Štědrém dnu" mám tě rád/a nebo dokonce miluju tě?
Štědrost "Štědrého dne" není o velikosti, hmotnosti a ceně darů! Podstata tohoto dne, adventního období a svátků následujících není o tom, co se třpytí.
Před lety vznikla tato skica. Spíše to byl návrh, který jsem proměnila ve vzkaz, v osobní znamení určené pár "chytrákům". Pomocí barev na textil jsem motiv přenesla na trička. Každý z těch "emočních mrzáků" dostal svoji velikost, různých barev, co barva to vyzdvižená jiná vlastnost. Žlutá=ten chlapec má rád penízky, Červená=bývá arogantní, prudký a agresivní, Modrá=sice slušivá, ale je studený, odměřený a chladný …
Ať jsme štědří po celý rok ne jen jeden den v roce. Dejme s bohem hrám, které hrajeme. Buďme upřímní, sami sebou, říkejme - co si myslíme, dělejme - co si přejeme, plňme si své přání, plňme přání druhým, vyčarujme úsměv druhému člověku na tváři, otevřeme svoji náruč, podejme pomocnou ruku. Chcete li něco z toho dostat, musíte se to naučit dát, ale upřímně od srdce.



TT - Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš? - v obrazech IV.

21. prosince 2012 v 11:37 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Je čas. Zajímavé jak někdy pracuje naše intuice. Prve jenom náčrtek, skica tužkou a dnes si říkám, jak se to výborně hodí nejen k tématu týdne, ale celkově k dnešnímu dni, který se v posledních týdnech a měsících skloňoval snad ve všech směrech s koncem světa. Ta myšlenka náhlého zničení všeho živého, co je na Zemi, lidstvo lákala od nepaměti, není to také poprvé, co bych zažila podobná proroctví.
"Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?" Snažíme se vzkřísit minulost pomocí vzpomínek, třídíme si současné úspěchy, nezdary a úkoly, které je ještě třeba udělat a následně odškrtnout ze seznamu. Jdeme vstříc dnům příštím s radostí nebo obavou. Naše snahy nahlédnout v budoucnost jsou v tomto čase násobeny. "Hoď si pantoflem." Kampak se asi pantoflíček natočí? Vyplní se věštba, jak se říká, do roka a do dne? "Pojďte, ulijeme si olovo." Tišíme svůj strach, rozkrojené jablíčko odkrylo své tajemství. Kde se vzal, tu se vzal křížek namísto hvězdičky.
Čas, čas, čas … ten vážení nemešká ani nestaví. Nepotřebujete tu hromadu strojů, koleček a šroubků. Máte vlastní vnitřní hodiny, které tikají, i když je dost možná neslyšíte. I bez hodinových ručiček poznáte, že jste o rok starší, zkušenější, moudřejší, mrzutější, veselejší, zamilovanější a kdo ví třeba také šťastnější. Nemeškejte. To jak s časem nakládáme, prozrazujeme i beze slov.


TT - Vzpomínka na Vesuv - sonety

20. prosince 2012 v 9:35 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Z jiného soudku a přesto stále k tématu týdne. Miluju cestování, je to něco bez čeho nedokážu žít. Pochopila jsem, že mi to dává nevídaný rozměr svobody, volnosti a prostoru. K čemu? K seberealizaci. Cestuji sama, je to zvyk, ale též pocit, že nemusíte brát ohled na spolucestující, hlídat je, dávat pozor, aby se Vám v nějaké uličce, zákoutí města, v parku, v chodbě jeskyně nebo na vrcholu, ať už zdoláte kopec nebo sopku, neztratili. Je jedno kam Vás toulavé nohy zavedou, nikdy nejste sami, vždy je ta možnost seznámit se s novými lidmi, poznávat nová místa, kulturu, mentalitu, objevovat památky, přírodní krásy, tu nespoutanou moc a sílu živlů. Můžete zůstat zavření, stejně tak jako se otevřít.
Říká se, že domov je jen jeden. Troufám si říct, že domovů mám víc. Domov je místo tam a mezi těmi, kde se mi srdce rozbuší, tělo rozechvěje a v oku se zaleskne. Na vrcholu křičím "Jsem zpět, jsem doma." Pro tenhle pocit stojí za to žít. Ta touha je nezkrotná. Neovládám volání vábení a vůně dálek.
Stála jsem v dolíku, v kolébce, jak se říká Pompejím. Hleděla s otevřenou pusou na uličky, domy, dlažby, fresky, dvorky, hliněné nádoby a hlavně těla lidí, kteří umřeli, tak že byli uvězněni lávou. Pod nohama mi běhal pes, zabloudil, možná místní strážce. To město je mrtvé a přesto živé. Tehdy podcenili varovné signály, mysleli si, že je vyhaslá, nebyla, není. Z vrcholu sopky se zdá všechno nicotné, na vrchol stoupáte pěšinkou, v nos se line omamná vůně květin, které na svahu sopky rostou. Na okraji kráteru se klepete chladem. Nedovolí vám obdivovat okolní krásu, jste na jejím území, obdivovat můžete jen ji.

Vzpomínka na Vesuv
EN/Natas

Netřeba stroje času k oživení vzpomínky,
skrze otevřenou mysl vracím se zpět,
jako onehdy u nohou leží mi svět,
tentokrát na cestu nekladu podmínky.

Slunce v plné síle chutná bílou kůži,
opar mrtvé město halí,
ozvěna v hruď se valí,
z té nádhery zrak pozvolna se úží.

Tušíš jen zlomek zašlé slávy,
láva vzala, aby jiným život dala,
mocně v proudech ulicemi se drala,
průvodce pročítáš u hrnku kávy.

Vesuv, dáma v letech pyšně se pnoucí,
vidina zkázy je srdce rvoucí.

TT - Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš? - v obrazech III. - symboly

19. prosince 2012 v 18:59 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Začala jsem si včera črtat, co mě napadlo, aniž bych tušila, že tuhle skicu uveřejním, ale učiním tak, neboť několik komentářů, které jsem četla, si o to přímo říká. Takže téma týdne "Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?" je o symbolech, vystihujících stav(y), mající tu moc vyzdvihnout ze dna naše charaktery.
Symboly:
Kniha= inteligence, vědění, moudrost, znalost, poučení (Někteří jsou moudří jako kniha, všechno znají, vše umí a všude byli tzv. posměváčci, kteří věří, že pravda je jenom jedna a to ta jejich. Drží se křečovitě definicí, pravidel a norem. Hledají pravdu, jejich hledání končí u knih, realita jim uniká. Máme jim to vyvracet? Říkám "Ne". Je otázkou času, kdy na to přijdou sami, více méně! V knihách nenajde to, jací máte být a jak správně žít, abyste se za sebe nestyděli!)
Váhy= spravedlnost, rovnováha, nerovnováha (Věřím na tzv. boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě. Nedostihne li spravedlivost lidská darebáčka, pak jistě boží mlýn jej dostihne, někdy dříve, než si myslíme. Je těžké to vidět, protože se klameme. "Jak se máš?" ptáme se ze slušnosti. "Dobře, skvěle, přímo výborně." Jenže výraz tváře jako by říkal opak. Šťastný člověk nemá strhané tváře a čelo zjizvené vráskami. "Kulhám, ale to nic, vážně mě nic netrápí." Jistě a kulháte pro zábavu?)
Třetí oko/oči= intuice, cit, vnímavost, empatie, duch, duše, osobní rozvoj, vnitřní zrak, to jak vnímáme či nevnímáme svět, sebe a okolí (Oči jsou branou do duše, slýchávala jsem už jako malá holka. Víte, co? Souhlasím, oči prozradí mnohé. Mají svůj vlastní jazyk. Jejich řeč není okázalá, ale upřímná. Vaše oči nikoho neoklamou, neumí to. Leda, že bychom si pořídili oko skleněné. Vidíme a přesto ne. Přehlížíme. Zavíráme oči nebo si necháváme zavírat. "Sundej ty růžové brýle, ať ho konečně vidíš, takového jaký je!" Někdy si ty druhé idealizujeme. Vědomě!)
Had= svléká se jak had z kůže, je slizký jako had, chlad, jed, zášť, našeptávání … (Jako had svlékáme kůži, když je nám prostor k žití těsný. Občas dokážeme být slizcí, ale had ve skutečnosti takový není, nevhodné přirovnání. Někdy překypujeme zášti a jedem, snaže se otrávit své okolí, ale vlastně, tak otrávíme sami sebe. Připomnělo mi to bajky, příběhy o zvířátkách, které zrcadlí vlastnosti a charaktery lidské. Proč to jen děláme? Že by bolest, strach …?)
Zip/ústa= němá ústa (Tichošlápek, ten který nic neví a tak nemůže nic povědět. Víme víc, než jsme ochotni říct. Převracíme slova, koulíme je po jazyku, přežvykujeme je jako žvýkačku, děláme velké bubliny. Ano, občas umíme věci pěkně nafouknout. Z maličkosti uděláme velkou aféru. Střílíme jimi přesně a někdy mineme terč. Zbraň, která dokáže ublížit. Zpět je vzít nelze. V určitých chvílích ztrácíme řeč, když nám docházejí argumenty nebo když nás ti druzí nachytají. Jindy naopak řekneme i to, co nevíme. Pár lidí dokáže prásknout i sebe sama, tahle schopnost mi zaručeně chybí. Slova upřímná, plná něhy, lásky, ale také lží … Zamotáváme se do vlastních dvojsmyslů, jako síť jsme si to sami na sebe připravili.)
Uši= sluch (Jsou věci, které rádi posloucháme, protože našim uším lahodí. Na druhou stranu neposloucháme to, co se nás dotýká. Jsme schopni si je zacpat, ufiknout, jen aby se k nám nedoslo to, co tak nutně potřebujeme popřít. "Mluvíš nesmysly!" jinak "Nevíš, co mluvíš." Občas slyšíme jen sami sebe. Naše vlastní ego je tak vysoko, na pomyslném piedestálu, kam jsme si sami stoupli, že není ani možné přes něj slyšet ty druhé. "Jen si mluvte, já vás stejně neslyším ..." a vůbec "Jen já mám pravdu, jedině podle mě to může být." Sami sobě škodíme, ne těm druhým. Vše má svoji zpětnou vazbu.)
Žebřík= strnulost, nehybnost (Kam jej postavíte, tam jej také najdete. Dočasná paralýza! Pro někoho stálý jev. "Podívej se na to poleno, jak tam stojí." nebo "Vidíš ho, je jako špalek." Jako bychom ztratili schopnost pohybu, dělat to, co chceme, co nás baví. V tom všem není cit. "Dělám to a ty zas toto a všichni dohromady neděláme nic." Hořekujeme. "Ale, co s tím nadělám?" Zřejmě nic.)

Zazvonil zvonec a pohádky té byl konec! Jaká je ta vaše symbolika?


TT - Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš? - v obrazech II.

18. prosince 2012 v 11:20 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Opět beze slov, v obrazech na téma týdne "Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?" Inspirována tím, co jsem si dosud mohla přečíst. Převážně vidíme sami sebe, nejbližší a pak to široké okolí, lány nemající konce. Hledíme na ty lány, pole a louky. Zrak upíráme na horizont, jako kdyby tam někde v dálce na nás čekalo ono vytoužené štěstí. Přehlížíme ty drobné maličkosti, dereme se vpřed, bedra naložená vším, co uneseme, dům, rodina, auto … Vidíme a přesto zůstáváme slepí!
"Šnekkk …." zvolání deroucí se z úst. "Jsem rychlejší, než šnek." nebo ještě lépe "Jsem šelma, dravec." V tom tkví pointa. Život není o rychlosti, ale o prožitku! Šelma se honí za kořistí, ani to žrádlo si nevychutná.



TT - Zavči oči a otevři mysl. Co vidíš? / v obrazech

17. prosince 2012 v 17:10 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

První, co mě u tématu týdne "Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?" napadlo, je stav meditace, někteří jej možná znáte. Meditace však není to, o čem bych se chtěla rozepsat. Dnes to nebudou rýmy, kterými budu sdělovat příběh a myšlenky. Pro tentokrát spolu budeme mluvit řečí obrazů, barev, tahů a emocí.
Tedy, zavírám před Vámi oči, otvírám mysl, vše, co dosud vidím, mizí, rozplývá se jako pára nad hrncem, jako mlha … To, co vidím, mě bolí. Mrazí a proto je lépe oči zavřít, pohroužit se někam mezi světy, odlehčit myšlenkám, zahalit se v naději, háv, co hřeje duši, že bude nás víc, kteří řeknou a dost. Něco na tom světě lidském je přitažené za vlasy a rozum zůstává stát.
Když zavřu oči, bolí to méně. Protože nevidím pod Vaši masku. Se zavřenýma očima neumím číst z rysů Vaší tváře, ale stále cítím vaše emoce, vibrace slov … Mám li oči zavřené, stavím mezi Vás a mne zeď, sleduju každý detail, cihlu po cihle, oprýskanou omítku, stromy bez listí… Někde tam za tou hradbou je život, i když se to na první pohled nezdá, klamu tělem.
Jen světlo lucerny dává znát, že stále věřím a proto Vám na cestu svítím, kdybyste se přeci jen rozhodli přijít blíž a zaklepat na tajný vchod. Před čím, že zavírám oči? Co ve Vás nechci vidět? Jedno slovo. Jaké to je?


TT - Domovní důvěrník noční je tvor

14. prosince 2012 v 12:59 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Slibuji, že naposledy píšu na téma týdne "noční tvor", neboť ve mně narůstá vzdoru proti nočnímu tvoru, co lidskou tváří se pyšní. Masek máme tolik, že je mi zatěžko na to vše hledět a nečině sedět. Domovní důvěrník a pojem udavačství je nechvalně znám. S touto myšlenkou si však až podezřele někteří zahrávají. Konce to nemaje, na smeč udavač přeci jen nahraje. Nechť tato komnata zůstane zavřená. Na domovníky máme bič. Lustrační osvědčení nechť lustruje naše aktivity, jsou věci, na které bychom neměli být hrdí.

Domovní důvěrník noční je tvor
EN/Natas

Ušima střílí jako divý pes,
nosánek jeho čenichá,
strachu a obavy v nás vnes,
je stár a pelichá.

Stop po sobě zanechá,
pero inkoustové kape v schody,
ni žádných dveří nevynechá,
udává a má pro to své důvody.

Ve dne holubů u popelnice plaší,
s chutí v odpadcích se probírá,
odlétají, neboť vězením je straší,
nalezl důkazů, vydírá.

Za šera v okna nahlíží,
vše podezřelé zapíše,
po oběti se rozhlíží,
duši tvoji v režim upíše.

Za noci vkrade se ti k tvému prahu,
stěnám narostlo uší,
svobody a demokracie vrahu,
Stb na dveře ti buší.

Domovní důvěrník noční je tvor,
střež se v oči mu pohlédnout,
lidu narůstá proti němu vzdor,
svědomí nepodaří se ti zahlednout.

TT - Soused nezbeda a jeho noční špacír

13. prosince 2012 v 15:36 | Eva Nováková/Natas |  "TT" tvoříme v okamžiku

Vyprávím další zkušenost s nočním tvorem, tentokrát v podání souseda, staršího pána, kterého jsem si až do oné chvíle vážila. Úcta v tuto osobu, jaksi vzala za své hned na to, co se mi předvedl v plné kráse, jak jej Bůh stvořil. Více už ke kukátku nepřistupuju. Jsou věci, které nejsou určeny k pohledu druhých a tohle byl jistě jeden z nich.




Soused nezbeda a jeho noční špacír
EN / Natas


Nočního tvora v jiném světě nehledám,
vymýšlet jmen netřeba,
spodky, svršky jeho za noci zvedám,
neb je to můj soused nezbeda.

Za dveřmi stydne krabička s obědem,
marné je bušit a volat,
stařeček v sny je odveden,
dveří je třeba zdolat.

Muž starších let plyn v noci upouští,
žije sám a děti na něj nestačí,
když hrnek čaje vařit se pokouší,
nesnídá ani nesvačí.

Za tmy, kdy všichni oddávají se spánku,
klíčem lomcuje a zápolí,
v chodbě vyvětrá zkřehlou tělesnou schránku,
marně volá ku pomoci okolí.

Šramotem jednou mě probudil,
tiše plíže se ke dveřím,
zvědavost ve mně vybudil,
tomu, co vidím, nevěřím.

V slabém světle holou zadnici vidím,
zuřím a směji se zároveň,
za pohled ten se stydím,
tohle spolužití nemá úroveň.

Představení noční ke konci se má,
zimou stařeček je roztřesen,
poslední tajemství ze sebe však vydá,
pohlédnout byla velká chyba.

Muzikant 2012

13. prosince 2012 v 9:39 | Eva Nováková/Natas |  Malba

Malování je pro mne také způsob relaxace, vypuštění nadbytečných myšlenek a nahromaděné energie. Přirovnala bych to k ventilu, kterým upouštíte páru. Vy běháte, jezdíte na kole, bijete se v ringu a já se válím po zemi v barvách, jindy poslušně sedím na židličce za stojanem, jak je libo. Tož toto je muzikant hrající na basu z nejmenované skupiny, kterou jsem na živo viděla hrát letos v létě. Držím se stále olejomalby, s tím, že můj otisk zůstává. Tak jako muzikant hraje a dává do hudby celou svou duši a srdce rozervance, velmi podobně si počínám, když skrz malbu se odhalovat začínám.